Proč mám rád dřevěné hračky?

V dětství jsem navštěvoval oddíl Huascaran, který díky své "vůdkyni" směřoval k indiánské kultuře. Tzn. k úctě k přírodě, všemu živému i neživému. Nenásilnou formou nám říkali, příroda, oheň a její jednotlivé prvky jsou stejně živé, jako jsi živý ty sám. Tak se k ní chovej, jako ke svému skutečnému sourozenci - můžeš se s ním občas porvat, ale měj ho i tak rád a respektuj ho. Tak jsem to alespoň chápal já.

O 30 let později se mi konečně narodilo dítě - syn. Příbuzní a přátelé začali chodit na návštěvy. Začali nosit krásné hračky z 90ti % plastové. Malé dítě samozřejmě reaguje na vše barevné, tak bylo spousta radosti. Všiml jsem si však synova rychle pomíjivého vztahu k těmto hračkám. Byli levné, či úplně zadarmo v případě dárku, tak ani nám rodičům příliš nevadilo, když některou jednoduše rozbil. Uměl s hračkou fakt pěkně švihnout či zahodit :)

Stala se ale jedna věc. Když syn bouchnul s dřevěnou hračkou, více jsme reagovali, že to tak není správně, že to hračku bolí atd. Trochu jsme se báli, že se hračka rozbije, trochu že hračka rozbije podlahu, ale cítili jsme, že ta dřevěná věc si přece zaslouží lepší zacházení. My ho pak díky dřevěné hračce více vedli k lepšímu chování k věcem.

Syn z počátku vůbec nerozlišoval dřevěnou a plastovou hračku. Postupně však tento rozdíl našel. Neříkám, že má víc či méně raději dřevěné hračky, ale cítím, že mou povinností "otce/vychovatele", je nabízet i nějakou alternativu v hračkách vedoucí k jeho vlastnímu rozhodnutí, co se mu líbí.

Jednou bude dospělí a bude se rozhodovat o mnohem důležitějších věcech. Proto snad zašlá vzpomínka a vytvořený vztah k dřevu, k oné dřevěné hračce pozmění k dobrému osud nejen pro něj, ale i pro své okolí. Může to tak být, i nemusí. Ale tu šanci tomu musím dát.


S úctou R. Solařík